Českem už pár let otřásá virtuální uprchlická krize. Dokument Saši Dlouhého dává planou hysterii do ostrého kontrastu s reálným obrázkem života šesti lidí, kteří u nás hledají útočiště.  

„Syna jsem neviděl 4 roky, vnučku ještě vůbec. Mluvíme spolu přes Skype,“ líčí Gruzínec Zurab, který v Praze už 20 let čeká na vyjádření o udělení azylu. Vladimír z Ruska, který je svou vlastí pronásledován za to, že se veřejně omluvil za invazi sovětských vojsk do ČSSR, měl větší štěstí. Azyl dostal i s celou rodinou. Syřan Hadí o něj nestojí – necítí se v Česku vítán. Příběhy šesti lidí, kteří unikli před válkou či pronásledováním, jsou si podobné. Spojuje je touha po novém začátku. Zástupci organizací pomáhajících uprchlíkům se ve filmu zamýšlejí nad tím, kam se poděl solidární přístup české společnosti z počátku 90. let, kdy jsme nabídli pomocnou ruku tisícům Bosňáků prchajícím z Jugoslávie. A ptají se, vůči komu je vlastně namířená nenávist převlečená za vlastenectví.

Trailer k filmu ZDE.